Dobrý den, jak se máte?

Ráno si předat informace o pacientech. Máme hodně pacientů, takže to bude delší. Rozdělit služby, zabalit všechny tašky, léky a pomůcky, rozdělit auta, najít si na mapách cestu, protože ještě nemáme navigace a jedeme. Tento týden je náročný.

Sednu do auta. Ještě jednou zkontroluji, že mám všechno a vyjíždím. První návštěvu mám u pacientky ve Vratimově. Super, tam to dobře znám. Po cestě přemýšlím, co budu u pacientky dělat. Co se dělo minulé dny a návštěvy a co je třeba řešit.

Cesta je to taková strašidelná. Domeček je na samotě, u lesa. Všude okolo jsou jen stromy nebo rozlehlá pole. Není se čemu divit, je to statek. Ke konci už cesta není ani zpevněná a musím jet opravdu pomalu. Zaparkuji, posbírám tašky, a ještě kousek jdu pěšky.

Uf, konečně jsem tady. Zazvoním a… Krve by se ve mně nedořezal. Otevře mi paní a je velmi překvapená. Já na ni koukám asi podobně. Tak se pomalu usmívám a vymýšlím, co říct. „Dobrý den, paní Krupová, já mám pacientku tady blízko, tak jsem se za vámi stavila podívat se, jak se vám daří.“

Stála jsem u špatných dveří. Dojela jsem k domečku, kde jsme před pár týdny doprovodili pacienta. Pečovala o něj jeho žena, která teď stála proti mně.

Nakonec to dopadlo dobře. Paní byla potěšená, že jsem si na ni vzpomněla a já odjela. Tentokrát ke správným dveřím.